Ráda bych potěšila paní Ludmilu, která si na vašich stránkách tak trochu postěžovala, že nemá moc možností stýkat se s vnoučaty a rodinou svého syna, který žije v cizině.

 

Předpokládám, že jsme zhruba ve stejném věku, taky už jsem babička. Mé děti sice bydlí stejně jako já v Praze, ale vnoučata mi moc nepůjčují, vše mají zařízeno a nepotřebují mě. Stejně jako u vás sice vztahy nejsou špatné, ale žádné moc úzké soužití to není. Také mám kamarádku, která je zase naopak na roztrhání, dokonce mi závidí, protože už je unavená z věčného hlídání a péče o domácnost své dcery. Takže jak se říká, odříkaného chleba největší krajíc. Ne vždycky se povede úplná idylka podle toho, jak bychom si to my samy přály. Hlavně je dobře, jak sama říkáte, že na nás úplně děti nekašlou, že se můžeme alespoň občas potěšit s vnoučaty, možná by nás těsnější soužití jednou unavovalo a vztahy by byly horší.